Propojení pracovní a osobní spokojenosti….

Nikdo z nás není úplně přesvědčen, že jeho práce je tím, čím by mělo být něco, co přináší jen a jen pozitivní výsledky.

Ve většině si myslíme, že práce je více, či méně, nezbytná činnost, která vede k uspokojení základních potřeb, tedy finančních zdrojů pro bydlení a obživu, eventuálně i další potřebnosti v rámci našich životů.

Nebudeme se dnes věnovat té malé skupince lidí, kterým se stala práce životním cílem a naplněním, tedy lidem, kteří vykonávají cosi, co vlastně už ani za práci nepovažují, protože je to prostě baví a naplňuje a je jim celkem jedno kolik za to poberou.

My ostatní to máme trochu jinak a jsme v tom zapojeni s větším či menším nadšením. Ale jsme zapojeni.

To, jaký vliv na vše ostatní toto napojení má, si vlastně ani neumíme představit do okamžiku, kdy o to něco, tedy o práci přijdeme.

V minulém pojednání jsme se právě tomuto tématu, tedy ztrátě zaměstnání věnovali a dnes si ukážeme jinou oblast vnitřní spokojenosti a vlivu na další oblasti našich životů v okamžiku, kdy řešíme jiné nesoulady v rodině, mezi přáteli nebo i mezigeneračně, mezi rodiči a prarodiči.

Mnoho z nás se setkává se zvláštním jevem, který nazýváme jako skrytá ohrožení našeho osobního štěstí, nebo přinejmenším osobní spokojenosti.

Mnoho úskalí partnerských a jiných neshod je zakrýváno nebo odsouváno na druhou kolej, právě toliko námi kritizovanou povinností, tedy zaměstnáním. Jistě sami u sebe, nebo ve svém okolí vidíte nebo slyšíte o různých krizích ve vztazích ke všem skupinám lidí tedy k dětem, partnerům, rodičům kamarádům a kolegům, s tím že „teď to opravdu nebudu řešit, protože mám tolik nedořešených pracovních povinností, že teď prostě ne“.

Položme si tedy otázku, kdyby se to vše pracovní, neodkladné a naléhavé se jako mávnutím kouzelného proutku vyřešilo a udělalo a my bychom mohli hodnotit a řešit naše osobní problémy, jak by to dopadlo.

Pravděpodobně v mnoha případech katastrofálně, možná bychom více viděli kořeny všech konfliktů a nepochopení a o to s větší nechutí bychom je chtěli řešit.

Naše výmluva, že nyní to ale nejde, protože máme spoustu práce a povinností je najednou fuč a my musíme rozhodovat ve věcech ve kterých se mnohdy neorientujeme, ztrácíme, nebo jsou nám emocionálně nepříjemné. Ale jen proto, že jsou nepříjemné, ještě nepřestanou existovat, to jsme si jen dovolili tu nadsázku, že jsme odstranili jednu z nejběžnějších výmluv, tedy pracovního zaneprázdnění.

V čem tedy hledat tu správnou rovnováhu v osobním a pracovním životě, to není jednoduchá otázka.

V rámci zjednodušení lze říct s panem Werichem:

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

……..a ne se vymlouval, že má nyní hrozně práce a proto nemůže …..tedy nechce.