Partnerská komunikace…

Toto téma je společné pro mnoho oblastí a jeho vymezení slůvkem „partnerská“ je dáno tím s kým komunikujeme – tedy s partnery. A s těmi bychom rozmlouvat měli, jelikož jsou to osoby nám nejbližší sdílející naše city.

Mnoho typů komunikace je stejně pestré jako její účel. Všichni jistě vzpomínáme na období, kdy nám činilo problém se rozhodnout, zda onu vyvolenou osobu oslovit a sdělit, ji své city a zalíbení.

Pokud jsme tuto nelehkou bariéru jednou prolomili, tak s jakoukoli další bude situace již snáze zvladatelná. Nebudeme se červenat, nebo alespoň ne tolik, budeme mluvit plynuleji, budeme schopni stále lépe formulovat svoje myšlenky, a dokonce si dáme i větší pozor na nonverbální projevy.

To vše naši komunikaci a její úspěšnost bude zlepšovat. Obecně by se tedy dalo říci, že i komunikace jako jistý společenský rituál, vyžaduje osvojení jistých dovedností. Ba co víc, i jistý pravidelný trénink.

Po určité době, pro mnohé nekonečné, se dostaví drobná jistota v tom, že umíme přiměřeně komunikovat, a že v oblasti partnerské komunikace začínáme být zběhlí. Koneckonců máme již za sebou několik mileneckých vztahů, které jistě vznikly na základě dobře zvládnuté komunikace. Samozřejmě mnohé skončily na základě nefunkční komunikace. Takže, jak to vlastně je s tou naší dovedností?

Především je nutné říci, že vlastní komunikace je prostředek přenosu a vyjadřování myšlenek, ovšem druhou stranou této mince, je schopnost tyto myšlenky ve shodě s partnerem realizovat a rozvíjet. To je zcela jiná opera, a obávám se, že jde o základní předěl mezi žvaněním a skutečnou komunikací. Komunikace jsou přeci i naše činy, chcete-li realizované myšlenky, které nejen předkládáme, ale také realizujeme, nebo nikoliv.

To, co je v partnerské komunikaci tak symptomatické, je její rozfázování na jednotlivá období, tedy na čas získávání partnera, ujištění se o vzájemné shodě, plánovací období s myšlenkami o založení rodiny, vznik rodiny a rozšíření komunikace o rodinná témata a přibírání dalších komunikačních oblastí, tedy komunikace s dětmi, rutinní komunikace na téma každodenních povinností, kde mnozí už bez dvířek ledničky s papírem, na kterém jsou úkoly kodifikovány, nejsou schopni komunikace, a v neposlední řadě stejný obsah rozšířený i o emotivní sdělení, jen s využití SMS nebo emailu. 

Dochází k prudkému odosobnění komunikace, jež postrádá jakoukoliv emocionální složku, tedy i jakoukoliv zajímavost. Je naprosto odtržena od mimiky, tedy úsměvu, pohledu do očí, možná pozdvižení obočí, je jen věcná a rychlá, a nedá se tedy říct, zdali je vůbec partnerská. Protože právě partnerská komunikace by měla obsahovat daleko více emocionálních příměsí.              

Zatím co my i naše děti hledíme na svět přes skla monitorů počítačů a chytrých mobilů, vytrácí se jedna z nejdůležitějších složek lidské komunikace…cit.

Citlivost:

- pro náladu druhého a jeho připravenost na téma, které bychom chtěli prohovořit,

- na příjemnost okamžiků fyzické blízkosti toho, s kým komunikujeme,

- na zrakový vjem okolí a jeho samotného,

- na vůně obklopující prostředí, v němž budeme s někým hovořit,

- na mnohdy i jistou odlehčenost, bez striktního tahu na branku, tedy co, a proč sdělujeme, a jaký to má mít výsledek.

Jde o ztrátu uvolněného plynutí myšlenek a jejich sdělování partnerům bez konkrétního výstupu. Jde o doplnění našeho celkového obrazu tak, jak se v životě nacházíme, co si myslíme, a v neposlední řadě i o očistu a uvolnění mysli.

Doba těmto situacím moc nepřeje.  Vše se digitalizuje, tedy vkládá do čísel, odosobňuje, jelikož základní parametrem úspěchu je čas.

Snad budeme v partnerské komunikaci mít čas i na emocionální sdělení dřív, než nebudeme mít s partnerem již žádné citové vazby. Vždyť o to nám v partnerské komunikaci na samém počátku přeci šlo, tak jak je možné, že jsme na to zapomněli? Budete to tím, že netrénujeme….