DOBRÁ RADNA
pexels-photo-416904.jpeg

Blog

Prohry a vítězství…

Už samotné tematické řazení, tedy prohry, jako první zkušenosti a vítězství, tedy to, co následuje, je přirozené, neboť postavení proher a vítězství a jejich svázanost je užitečná v tom, že nejdříve není od věci zažít nějaké ty prohry, abychom byli vůbec schopni rozpoznat nějaké to vítězství. A nyní mluvíme a jde nám o ta vítězství s malým „v“ nikoliv ta velká, fatální, která si většinou v daný moment hodně užíváme a o jejich relativitě se přesvědčíme až později.

Jako příklady bychom mohli uvést ukončení studia a získání maturity, nebo výučního listu, promoce a získání univerzitního titulu, vstup do manželství, narození potomka, získání zajímavého zaměstnání, úspěch v podnikání.

Po nějaké době dochází k probuzení v podobě, že nás maturitní obor, nebo výuční list, už neuživí, titul a léta vysokoškolského studia jsou nepoužitelná v praktickém životě, po svatbě jsme zjistili, že on nebo ona, nejsou tím, čím se zdáli, zaměstnání nám nepřináší vůbec nic, tedy žádné naplnění a ani ekonomickou nezávislost, a v podnikání jsme před bankrotem.

 Těchto proher si jistě každý zažil vrchovatě, a proto jsou přirozenou součástí poznání toho, jak jsou některá vítězství relativní.

Z těch „jiných“ malých vítězství se skládá ten uspokojivý pocit drobných radostí a úsměvů, který nám v jistou chvíli dává tušit, že je vlastně na světě krásně a my i naše okolí, tak nějak k sobě patříme a máme pocit smysluplnosti i ve všedních dnech.

Ta malá vítězství jsou mnohdy velmi nenápadná až banální, ale převelice důležitá pro naši vnitřní spokojenost a radost z toho, co děláme a čím jsme pro jiné lidi.

Potom ta velká vítězství, která někdo v životě ani nezažije, jsou vlastně i trochu zbytečná. Zbytečná v tom, že jsou extrémní a ojedinělá. Život, a hlavně jeho spokojené naplnění, však tkví v rovnováze a rovnováha, jak je známo extrémy nemá ráda. To není symptom průměrnosti a zahnívání, ale snaha o tu rovnováhu, která přináší nadhled a šanci radovat se a jiskřit z věcí, které jsou na první pohled neviditelné.

Tento, až buddhistický postoj, je velmi obtížný a vyžaduje mimořádnou snahu a odříkání všeho povrchního. Mnohdy k němu lidé dospívají až po nějaké mimořádné situaci ve svém životě, chcete-li po nějaké velké prohře. Važme si tedy velkých proher, jelikož nám dávají šanci vidět sebe i jiné z jiného úhlu, a život z nadhledu. Ale je to jen šance, a je jen na nás, zda a jak ji využijeme.

Tak jak štěstíčka lze sbírat po malých střípcích a tím se dobrat rovnováhy a radosti, tak naopak permanentní prohry, a to především ty malé, zbytečné, nicotné a ty, které jsou nám podsouvány kýmkoliv, jako náš neúspěch, jsou bohužel destruktivní základnou pro jednu velkou prohru, prohru neprožívat život v radosti a rovnováze.

V této souvislosti se můžeme zamyslet nad citátem Dalajlámy:

„Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“

Ludek MarasComment