Za stěrači …. 1/365

Je ráno jako každé jiné a není čas myslet zhluboka, spíše krátce a rychle. Každý to zná, prostě ranní shon s diktátem času, do kterého je nutné něco stihnout. V tom všem nám doznívají pocity noci, která je právě za námi a přes její barvy je nyní vše černobílé … čas… čas… čas, spěch se s barevností jaksi nemá rád.

Uff, tak hotovo vyrážíme, dvířka vozu zaklapla a dvě užovky za předním sklem čekají na pokyn, zdali se dají do pohybu, aby ukazovaly svět tohoto rána. Nedají, protože neprší a je jen lehká podyma, která má do jasného rána daleko.

Najednou se vše zklidní, jsme připásáni doslova i symbolicky do sedadla a jedeme…..

Otázka je, kam jedeme? Samozřejmě rutinní místa – škola, práce, lékař, nákup… Ať jedeme kamkoliv, máme vzácnou chvíli být v té plechové krabici s užovkami na čelním skle sami se sebou a myslet si na co chceme, i když sem tam se musíme v zájmu zachování života, věnovat i řízení.

Dnes to bude snadné, nejsou kolony ani nehody, provoz je plynulý, naše paralelní myšlení se může také rozjet. Míjíme první domy aglomerace, šedivé a masivní, tak jak sídliště paneláků bývají, sem tam vykukují nové s pyšnící se jedovatou nebo žlutou fasádou a připomíná nám jak umělý a jedovatý design může být.

Architektura má na myšlení velký vliv a myslím, že další ráno zapomenu na ta sídliště a vjedu do jiné ulice, která mé myšlení za čelním sklem pozmění, alespoň pro toto ráno.