Kdo v sebe ztratil víru…

Naše projevy vnitřních pocitů jsou mnohdy na hony vzdáleny realitě, nebo reálnému nahlížení na svět a lidi kolem nás.

Vše, co děláme, nebo chceme udělat, je podmíněno jednou významnou skutečností, a tou je naše sebevědomí, nebo jinak řečeno, víra v sebe sama. Bez ní jsme jen vlající hadr ve větru, kterým si jakýkoliv poryv cloumá, jak se mu zachce.

Základy tohoto pocitu, té vnitřní síly jsou nám dány jednak geneticky a významně také výchovou, ať už vědomou, či předanou nám rodiči, vzděláním, spolužáky, spolupracovníky, partou.

Myslím, že v oblasti výchovy, která má tak nezadatelné místo v naší schopnosti věřit sám sobě, oscilujeme mezi dvěma extrémy. Tím prvním, kdy tradiční výchova směřuje k odevzdané pokoře před rodiči až k pravému opaku - „svobodnou rozjívenost“ dětí, kterým musíme přeci dát prostor pro rozvoj jejich osobnosti a kreativity.

Obě polohy vytvářejí předpoklad pro mrzačení osobnosti v tom nejhorším slova smyslu.

Přeci svoboda a uvědomování si sám sebe je úzce spojena s disciplínou a odpovědností, nikoliv nám nucenou, ale objevenou v nás samých, námi samotnými.

Víme, že víra v sebe je složitá, stejně jako jsou složité otázky, které nám život předkládá. Navíc jsme si často vědomi toho, že jejich zjednodušování vede někdy k velkým komplikacím. Jak snadné je si věřit, když naivně nechceme, nebo nejsme schopni pochopit veškeré důsledky našich rozhodnutí a činů. Na druhou stranu je přemíra obav spolehlivým hrobařem čehokoliv, co je nám prospěšné, a kde je nutné se zodpovědně rozhodnout. A tak stojíme před mnohými dilematy a tápeme, jak je uchopit, jakou cestou se vydat.

Je docela možné, že základním parametrem našeho silného sebevědomí je zkušenost. Ta zkušenost, že ne vše správné, je také logické, a ne vše špatné je dílem osudu. Jak kdosi řekl, a nyní nevím kdo to byl, „žádný osud neexistuje, jsou jenom naše špatná a dobrá rozhodnutí“. Dodal bych, že v obou případech potřebují i trochu té soli, tedy štěstí. Rozhodnutí, která musíme udělat pouze my a nikdo jiný, my s naší odpovědností za ně. K mnohým je potřeba velké odvahy, té odvahy, která není demonstrativní a okázalá, ale té vnitřní, kterou musíme hledat v našich kořenech, v našem dětství, výchově, zkušenostech ve výhrách i prohrách, které máme již za sebou.

 Ta vnitřní síla se mnohdy ukáže jako zázrak, který nám ukazuje smysl a cestu … jen vytrvat!

Optimismus je nejpříjemnější forma odvahy. France